Jmenuji se Anna Stříteská. Maminku a tatínka jsem poprvé uviděla 19.5. 2012 v Prostějově, ale hned
potom se mnou spěchali sanitkou do Brna na operaci vrozené vývojové vady – rozštěp páteře s
meningomyelokélou. Měla jsem velké štěstí na skvělé lékaře, operovali mě 3 nejlepší neurochirurgové z
celé ČR. Ještě jsem se ani nestačila rozkoukat a už museli mě napojit na umělou plicní ventilaci, protože
po operaci došlo k respiračnímu selhání.
Dnes je mi 10 let a jsem v péči mnoha odborníků – neurologa, nefrologa, ortopeda, urologa,
endokrinologa a rehabilitací. Chůzi zvládnu jen na malou chvíli a na krátkou vzdálenost a mám na
nožkách speciální dlahy, delší cesta hodně bolí (mám obrnu dolních končetin s největším postižením na
chodidlech) a musím se pohybovat pomocí invalidního vozíku. Po operaci, která mi zlepšila postavení
nožek opakovaně docházím na rehabilitace. Potřebuji pomoc maminky mockrát za den, protože neudržím
moč a musí mě 4-5x denně cévkovat (inkontinence, neurogenní močový měchýř). Skoro pořád proto
musím užívat antibiotika.
Bydlíme s dědou a babičkou. Hodně nám pomáhají, ale chtěly bychom s maminkou do budoucna
bydlet samy. Chodím do 4. třídy základní školy, mluvím dvěma jazyky a s učením i hygienou ve škole mi
pomáhá paní asistentka. Moc mě baví kroužek keramiky a angličtiny a maminka mě vozí na lukostřelbu,
ta je ze všeho nejlepší! Taky mám doma věrného kamaráda, pejska, jmenuje se Předseda. Od svých 5 let
jezdím na elektrické LEHOTŘÍKOLCE, během prázdin už jsem projela Jeseníky a celou Šumavu. Bylo by
bezva jezdit dál, ale bohužel je mi už malá, moc bych si přála dospěláckou. Maminka zase ví, že by mi
pomohly kompenzační pomůcky a rehabilitační cvičení (Vojtova metoda, hipoterapie…), ale vše je to pro
nás příliš drahé a nemůžeme si to dovolit.
Anička
